Jméno Dan D´Agostino bude dost možná znát každý, kdo se během posledních dejme tomu třiceti let alespoň otřel o nejvyšší high-end. Nejdelším zářezem v jeho kariéře je pak bezpochyby působení ve firmě Krell, kterou spoluzakládal a kde stál za většinou produktů až do roku 2009. Tehdy ale místo toho, aby ve svém věku v klidu odešel do důchodu, rozhodl se popustit otěže své fantazie a začít vyrábět ultimativní originální hračky pro velké kluky.
Vznikla tak manufaktura nesoucí jeho jméno a vyrábějící snadno rozpoznatelnou elektroniku - D´Agostino se (znovu) uvedl steampunkově laděnými modely Momentum s výraznou tváří, zvukem i cenovkou, postupně stále ještě přibývají další řady a modely. Krom americky rozmáchlé série Master Power je to decentní high end Progression se spíše evropským než zaoceánským šmrncem.
Na vrcholu této série stojí monofonní zesilovače - D´Agostino si nekomplikuje život vymýšlením honosných názvů a tak se jmenují prostě Progression Mono.
Že nicméně i přes uměřený vzhled jde o produkt z pera Dana D´Agostina a že je z Ameriky, to prozradí jednak charakteristický ciferníček se zeleným osvětlením a měděným okružím (to je asi jediný sjednocující prvek s vlajkovou řadou Momentum), jednak z fotografií nedostatečně zřetelné PROPORCE - 56,7 kilogramů váhy na kus a rozměry 44,5 x 58,4 x 22,8 cm (š x h x v) jsou v prostoru prostě nepřehlédnutelné.
Přitom zesilovač samotný je až na extravagantní měřáček výkonu uprostřed nesmírně jednoduchý a elegantní. A masivní. Opravdu, opravdu masivní. Přední panel má zakulacenou horní hranu (tedy spíše jemně sesekanou), jinak je to klasický kvádr. Chladiče jsou řešeny netypicky hliníkovými bloky po stranách; odvod tepla ale nezajišťují běžná žebra, ale velké vyvrtané díry, což jen podtrhuje čistotu designu. Každý chladič je vyroben z 22 kilogramového hliníkového bloku.
Zadní strana pak nabízí 20 Ampérovou zásuvku C19, naznačující něco o poskytovaných výkonech, spouštěcí tlačítko má formu masivní přepínací páčky, která evokuje odpalovací systém mezikontinentálních raket a i 12 voltové spínací 3,5 mm konektory jsou brilantně zpracované. Je tu jediný vstup - symetrický XLR konektor industriálního stylu. U tak obrovského stroje trochu překvapí jediný pár vcelku obyčejných reproterminálů.
Odhadem tak polovinu vnitřního prostoru zabírá opravdu monumentální zapouzdřený 3 000 VA toroid jako základ bytelného napájení, zdroj je doplněn neméně obrovskými filtračními kondenzátory se souhrnnou kapacitou 400 000 uF. Obvodová řešení jsou mírně zjednodušenou formou těch použitých v top modelech Momentum. Celá signálová cesta je plně diskrétní a plně symetrická, bez vazebních kondenzátorů.
Zesilovač Progression Mono dává díky baterii 48 výkonových tranzistorů do 8 ohm působivých 500 Wattů, do poloviční zátěže pak přesně dvojnásobek. Stabilní zůstává do 2 ohm, kde vytlačí solidní 2 kW. Pracovní frekvenční rozsah činí 5 - 80 000 Hz (-1 dB). Zkreslení pak nepřekračuje hodnotu 0,1% - to možná nevypadá nijak fantasticky, ale jde o plný výkon 500 Wattů do 8 ohm na 1 kHz, tedy za podmínek, které v reálu patrně nikdy nevyužijete a zkreslení tak bude řádově nižší. Odstup signálu a šumu je solidních 103 dB, výstupní impedance činí pouhých 0,15 ohm.
Monobloky Progression Mono jsme měli možnost poslouchat v akusticky dobře ošetřeném prostoru ve společnosti reprosoustav Vivid Audio Giya G2, předzesilovače McIntosh C2600, napájecích kabelů Cardas Clear Beyond a reproduktorových kabelů KrautWire Ultima II S. Signálové kabely byly také z katalogu Cardas - šlo o modely Cygnus. Zdrojem byl McIntosh MCD550, ale třeba i Bluesound Node 2. V daném prostředí známe zvuk této sestavy třeba s McIntosh MC601 nebo Audionet PRE G2 / AMP. Předzesilovač filtroval IsoTek EVO3 Genesis.
Jakmile se roztočil disk alba "American Dreams" a naladili jsme skladbu "Prism" (2002 | Verve | 064 096-2), dostavil se (pravda, po celonočním prohřívání koncových stupňů) řádný "Ohóoooo!" efekt. Tento efekt spočívá v tom, že jste naprosto omámení hudbou a výjimečným zvukem. Progression Mono patří k absolutně nejsuverénnějším zesilovačům, které jsme měli možnost slyšet, ta absolutní samozřejmost, s níž z reprosoustav doslova vytékala basová linka, ta byla naprosto odzbrojující. Zesilovače mají lehce "americky" mocný zvuk, vytváří mohutnou vlnu basového základu, který je však naprosto dokonale artikulovaný, s konturami absolutně konkrétními a přitom s tóny tak poddajně měkkými, jako kdyby kontrabas jen tak broukal do vašeho ucha. Zesilovač nemá limit hloubky, do níž se pouští a při sebevětší (v daném prostoru už tak tak snesitelné) hlasitosti hraje stále jen na zlomek svých možností - a ta obrovská, obrovská rezerva je cítit v jednom každém brnknutí. Brouknutí provází fyzičnost a tohle, tohle je bas stanovující hodnotící kritéria.
Progression Mono už také patří do té vyvolené kategorie, v níž nemůžete říct křivého slova (snad jen něco o průměrné kupní síle v našem okolí). Hlas Sophie Zelmani v "How it feels" ("Sing and dance" | FLAC | 16 - 44,1) byl naprosto čistý, absolutně přirozený a vy stíháte už jen koukat, co všechno ve studiu zvládnou studiové mikrofony zaznamenat. Nahrávka se pod neuvěřitelnou kontrolou a autoritou zesilovačů naprosto vyklidní - to množství detailů, ta naprostá a konečná preciznost, s níž je všechno prokreslené, to je výjimečný, plnokrevný zážitek. Vokál je proporčně velký, barevně bohatý a ta jistota, ten obrovský, neslýchaný nadhled, to je výjimečně přesvědčivé.
Ani lehkost, s níž se rozeznívají cinknutí činelu a zachřestění tamburíny v "Coal" Michaela Penna ("The Dali CD Volume 4" | 2015 | 474 564 6) nelze snadno popsat. Slovo "realistický" zní až příliš banálně, protože Progression Mono svou plností a sytostí až "nadrealisticky" intenzivní zážitek. Lehkost, s níž tón vystřelí skrze měniče a přitom zcela bez mechaničnosti, ta je úžasná. Cinknutí je křehké, jasné a tonálně nesmírně přirozené, ta hloubka prokreslení s níž se můžete zaobírat průběhem každého tónu a ta naprostá jistota, s níž linku činelu ani nezdůrazňuje, ani nepotlačuje, ale naprosto "rovně" drží v centru pozornosti spolu se všemi ostatními vrstvami nahrávky, to je prostě uchvacující. Fantastická je také rychlost, s níž tyto stroje pracují - podání je výjimečně transparentní, každý jeden tón perfektně zařezává a bohatství nuancí je fascinující.
Monumentální konstrukce s drtivým výkonem pak nabízí dynamiku, která není v prakticky žádném běžném prostoru využitelná. D´Agostino Progression Mono mají naprosto nevyčerpatelnou rezervu a je jim úplně fuk, co skrze ně ženete a jak nahlas. Od šepotu na hranici slyšitelnosti až po ryk, v němž oprýskává barva ze stěn a řítí se sádrokartonové podhledy působí zesilovače stejně netečným, stabilním a sebejistým dojmem a ručička ukazatele výkonu se stále jen líně zvedá z oblasti "nerozlišitelně málo snahy" do oblasti "trochu výkonu už využíváme". "Gé Dvojky" toho snesou opravdu hodně, ale i z nich by zesilovače dřív vyrazily měniče, než byste se dostali k nějakým dynamickým limitům elektroniky - o tom, že byste z hlavy měli kaši nemluvě. To, že je v úvodu Gabrielovy "Signal to noise" ("Miss" | 2003 | Realworld | 07243 595237 2 9) obrovský, hluboký a mocný úder, toho si zesilovače ani nevšimnou, v celé jeho mohutnosti ho odprezentují tak, že se země zachvěje a to bez zjevné snahy a sebemenšího stresu. Gradace energie a razantní údery do bubnů na druhém konci skladby jsou pak ale doslova dechberoucí - rány se na vás řinou s úderností pneumatických kladiv, je to konkrétní, skálopevné, tvrdé a naprosto autoritativní. Ta intenzita, ta energie, to je neuvěřitelné - Progression Mono jsou jako hudební turbodmychadla, která protlačí plnou dynamiku skrze jakýkoliv reproduktor (a je jen na něm, jestli ten příval přežije).
Zesilovače Progression Mono jsou tak daleko, že v daném řetězci to citelně nebyly ony, co tvořilo limit rozlišení. I v jednoduché "Dans Ma Rue" od Zaz ("Cabasse La Collection" | 2011 | SONY | 88691918262) usadily veškeré dění pěkně na zem a smazaly jakoukoliv bariéru mezi námi a záznamem. Výjimečná přirozenost, absence čehokoliv nepříjemného a naprostá čistota vám dávají prostor nezabývat se ani v nejmenším čímkoliv technickým a jen se kochat hudbou. I tak jednoduchá skladba pak mrazí v zádech a budí emoce v množství větším než malém.
Stejně tak třeba prostorovost je vpravdě geniální - v tomto směru skvělý záznam Stingovy "Englishman in New York" ("Symphonicities" | 2010 | Deutsche Grammophon | 274 2537) byl zcela oproštěný od hmoty reprosoustav a od pocitu "průchodu elektronickým řetězcem", či jak to lépe říct. Byla tu prostě hudba. Několik hudebníků tam vlevo u zdi, Sting pár kroků před námi, velká část orchestru za ním a tam vpravo zase další, je to uvolněně samozřejmé a limitem pro přesnost lokalizace, pro množství vzduchu kolem naprosto konkrétních kontur nebo pro šířku a hloubku scény už jsou jiné součásti řetězce, než právě zesilovače. Ty hrají suverénně, není co víc k tomu říct.
Hodnotit jakýkoliv technický aspekt u Progression Mono je asi jako počítat počet žvýknutí, které jsou potřeba pro optimální vychutnání perfektního steaku. Jde to, ale je to proti přirozenosti. V "Please read the letter" Roberta Planta a Alison Krauss ("Raising Sand" | 2007 | Rounder | 475 9382) byl zvuk patrně nejčistší, jaký jsme u této skladby slyšeli a ani jisté její limity nehrály roli. Byl to velkolepý zážitek, intenzivní, prodchnutý muzikálností, tak sugestivní, tak neskutečně rytmický díky bušícímu plnokrevnému kopáku, tak nádherně emotivní díky perfektnímu podání vokálů, tak hladký; to vše dohromady vás naprosto naplní a jediné co chcete je víc, víc a víc.
Monobloky Progression Mono od Dana D´Agostina jsou výjimečným kusem techniky, který umí fenomenální kouzlo - umí vám dát zapomenout, že jste za dva masivní bloky kovu a obvodů právě zaplatili víc než jeden a čtvrt milionu Korun. Činí tak s naprostou lehkostí a samozřejmostí, vtáhnou vás do víru hudby se silou Skylly a Charybdy a vy už si nikdy, nikdy víc nebudete chtít udělat jinou pauzu než tu biologicky vynucenou nebo tu, v níž zaplatíte další účet za elektřinu, abyste mohli jet dál. Protože tohle jsou zesilovače z kategorie absolutních a bůh vám pomáhej, jestli je uslyšíte v klidu a v adekvátním řetězci. Jejich po žádné stránce nelimitovaný zvuk je výjimečný, pasující je mezi vyvolené a po pár hodinách poslechu vaše zvukové standardy stoupnou na mez, zpoza níž se jen nesmírně bolestně vrací zpátky na zem.
KLADY
+ absolutní zvuk - ne stroze věrný, ne přikrášlený
+ fantastická stavba
+ ovládnou a utáhnou naprosto cokoliv
+ žádná omezení v dynamice a všudypřítomná rezerva
+ imponující artikulace
ZÁPORY
- cena je opravdový úlet i na americké poměry (ale D´Agostino je prostě prémiové zboží)
Recenze převzata z portálu HiFi-Voice, autor Daniel Březina. 